Marcela Urbanová
25. 6. 1962, Vsetín
S folklorem se Marcela Urbanová setkala během studia na gymnáziu, kdy ve Zlíně začala navštěvovat folklorní soubor Vonica. Před tím se věnovala hře na klavír, navštěvovala hodiny bývalé tanečnice Československého státního souboru písní a tanců prof. Procházkové, kde se seznámila s pohybovou a baletní průpravou.
V letech 1981–1985 studovala na Vysoké škole báňské v Ostravě ekonomiku průmyslu, kde byla při znovuzaložení studentského folklorního souboru Morava. Vedla zde taneční zkoušky a spolupodílela se na tvorbě choreografií. V souboru potkala svého budoucího manžela.
V letech 1987–1989 vedla přípravku Vonice ve Zlíně a dodnes je mentorkou souboru.
V roce 1996 založili společně s manželem Ivo Urbanem dětský folklorní soubor Malá Vonica.
V roce 1996 absolvovala roční kurz cvičitele pro mladší žactvo při ČOS v Praze, navštěvovala semináře Jiřího Lössla – rytmika a dětský estetický pohyb jako zdroj radosti. V tvůrčí práci ji ovlivnila řada osobností jako Zdena Jelínková, Karel Pavlištík, Věra Kovářů, Jana Polášková, Ladislava Košíková ad.
V roce 2003 založila ženský sbor Děvčice z Vonice, v roce 2012 absolvovala Školu folklorních tradic.
V letech 2015–2020 byla lektorkou lidového tance na VOŠ herectví ve Zlíně.
„Uteklo mnoho času a já jsem šťastná, protože jsem se se souborem Vonica takřka protančila životem a chci tančit, dokud budu moci. Tanec a souborový život se stal mým životním stylem. Čtyřicet čtyři let dvakrát týdně na zkoušky a k tomu všechno to kolem. Ve vedení Malé Vonice jsem již dvacet osm let. Mou snahou je ji v dobrém stavu předat dál. Z pravidelnosti se stal zvyk, se zvyku povinnost a z povinnosti poslání.
Spolu s manželem jsme toho v souboru hodně prožili, odtančili i zorganizovali. Čtyřicet let bychom nejspíš nevydrželi ve vedení souborů bez vzájemné podpory. Spolu jsme tomu i s našimi třemi dětmi obětovali veškerý volný čas. Ale ten čas jsme prožili naplno a určitě pro dobrou věc. Věřím, že jednou ty děti, které prošly dětským souborem, postaví most z minulosti do budoucnosti a to, co jsme do nich vložili, zase jednou předají dál třeba prostřednictvím svých dětí.“