Zdeněk Vejvoda

22. 6. 1975, Rokycany 

Po studiu na gymnáziu v Rokycanech absolvoval obory český jazyk a hudební výchova, učitelství pro střední školy na Pedagogické fakultě ZČU v Plzni. V doktorském studiu pokračoval na Ústavu etnologie Univerzity Karlovy. Od roku 2001 je zaměstnán v Etnologickém ústavu Akademie věd České republiky, vedle toho od roku 2003 vyučuje na hudebně-dramatickém oddělení Pražské konzervatoře. Od roku 2010 je hudebním redaktorem Českého rozhlasu a Radia Proglas, kde připravuje pořady věnované lidové hudební kultuře. 

Od dětství byl členem rokycanských folklorních souborů. V roce 1993 se stal vedoucím dětských a mládežnických souborů Sluníčko a Rokytí, od roku 2005 je sólistou a spoluautorem programů Lidové muziky z Třemošné a v roce 2016 spoluzakládal Orchestr lidových nástrojů Plzeňského kraje.

Zkušenosti s jevištní prezentací folkloru získával nejprve jako tanečník, zpěvák a kontrabasista, později také jako choreograf, upravovatel lidových písní, pedagog, umělecký vedoucí souboru, scénárista, dramaturg a režisér hudebně-tanečních pořadů. Organizuje hudební dílny, semináře a přehlídky. Je členem programových rad folklorních festivalů ve Strážnici, Strakonicích, Domažlicích a Dýšině a členem odborné rady pro folklor při NIPOS-ARTAMA Praha. V roce 2010 mu byla udělena Cena města Rokycany za vynikající přínos vědě, v roce 2014 obdržel Cenu Národního památkového ústavu a Památkové komory ČR v soutěži Má vlast v srdci Evropy za ediční činnost v oboru hudebního folkloru a v roce 2017 mu Akademie věd České republiky udělila Čestnou medaili Vojtěcha Náprstka za popularizaci vědy.

Zdeněk Vejvoda ve své tvorbě propojuje hudební i taneční kompetenci s vysokou odbornou erudicí. Jeho choreografie se vyznačují výjimečným hudebním cítěním, což se přímo odráží v pohybovém a tanečním projevu dětí. 

„Tvůrčí proces ve folklorním souboru je pro mě dialog s nekonečnou dětskou fantazií, s možnostmi, talenty i limity dětského interpreta, s jeho zaujetím, aktivitou a upřímností. Je to neustálé objevování významů a forem drobných folklorních útvarů, jsou to návraty do krajiny vlastního dětství a stále občerstvovaná kreativita, podpořená dětskou zvídavostí a energií. Je to hudba a tanec myšlenek a tvarů, tvůrčí dílna dlouhotrvajících přátelských vztahů.“